Bahnitá procházka pod Vltavou

zdroj: Mladá fronta DNES, 18. 9. 2004

Holešovice – Betonová drť mi chřoupe mezi zuby. Jak se stříkaný beton odpařuje, útočí na nás vedro k zalknutí a není vidět skoro na krok. Tak vypadá čelo štoly – tedy čelba a umím si představit, že se na chleba dá vydělat pohodlněji. Makají tady jen opravdu silní chlapi.
Jsme v průzkumné štole Špejchar – Pelc Tyrolka, tedy tam, kudy jednou povede tunel Blanka dlouhý 3438 metrů, jenž jako součást městského okruhu svede dopravu pod Vltavu, Císařský ostrov a Stromovku, aby vyústil na Letné u stadionu Sparty. Metrostav už také zpevnil základy bývalé Šlechtovy restaurace ve Stromovce, aby stavba neutrpěla ještě větší škody.
Abychom se sem s kolegou fotografem dostali, museli jsme vyhovět přísným bezpečnostním opatřením, která zdaleka nejsou zbytečná. U vstupu dostáváme známku s číslem, kterou věšíme na tabuli před jámou. Pokud se do určitého času nevynoříme, bude se vědět, kdo se nevrátil. Přestává to být legrace.
Štola je v tuto chvíli docela dobře osvícena, přesto dostáváme lampu (2 kg), a navíc dýchací přístroj (asi 3 kg). „Nebojte se, kdyby se něco stalo, máme smlouvu se záchrannou báňskou službou a taky s potápěči,“ uklidňuje mě mírně sadisticky stavbyvedoucí Karel Šilha.
Vpražských podmínkách se metanové kapsy nevyskytují, uhelné břidlice však ano.
Po půl hodině mám pocit, že mi ta tři kila dýcháku utrhnou rameno. Ale ráda to nesu. A lampa? V úzké štole, kudy se řítí vozy o pěti tunách s nákladem vytěžené skály okolo dalších sedmi tun, je fajn nejen vidět, ale hlavně být viděn.
Do štoly lezeme po kovových žebřících. Díra má hloubku 30 m. Vše je zabahněné a kluzké stejně jako naše holínky. Jsem ráda, že zapůjčené montérky mají větrací otvory.
Štola se dělá klasickou horničinou, čelba se rozbíjí výbušninou, pak sbíječkami. Zatím je složení hornin takové, jak se předpokládalo – řevnické křemence a dobrotivská břidlice.
Sestupujeme pod Vltavu. Tunel povede zhruba 25 m pod řekou, tedy ve skále. Voda, jež crčí kolem nás, je jen podzemní, z Vltavy neprosákne ani kapka, čerpá se jí však okolo 25 litrů za sekundu. Plácáme se bahnem mezi kolejnicemi. „Tady je žumpovní chodba,“ ukazuje stavbyvedoucí. Vysoko nad námi je Císařský ostrov. Čistí se tady voda od bahna, aby ji bylo možno vypustit do Vltavy.
Součástí chodby je také úniková šachta. Při pohledu na úzký komín vysoký 50 metrů jen polknu. Neumím si představit, že mám – s prominutím – za zadkem rozběsněné vody Vltavy a šplhám po kolmých žebřících nahoru. Všechno je jištěno a nikdy se něco podobného nestalo. Pohled nahoru však příjemný není. Vedoucí projektu Jan Frantl se pohledem na mou nazelenalou tvář dobře baví: „Na trase metra IIB se lezlo do štoly po kolmých žebřících 55 metrů. Na kondičku to bylo docela dobré.“ O kousek dál chlapi z projektové a průzkumné společnosti PÚDIS vrtají do výše pěti metrů skálu na presiometrické zkoušky. Vzorky se zkoumají na odolnost horniny v tahu, tlaku atd. „Kde je beton?“ reagují na naši přítomnost chlapi, stěží viditelní v oblacích prachu. Aby se vyražený profil zafixoval, je potřebí rychle tuhnoucí beton. Na ten má Metrostav speciální recepturu, takže si jej vyrábí sám. Více jak 4 minuty však čelba stát nesmí.
„Nevrže to?“ ubezpečuje se vedoucí směny. Chlapi vrtí hlavou. Zatím jde práce dobře. Na téhle stavbě se metrostaváci zavrtávají o tři až čtyři metry kupředu za den, přičemž profil štoly se pohybuje od 10 do 18 metrů čtverečních. V polovině příštího roku by měla být štola hotova. Pak bude město vybírat firmu, jež se pustí do stavby dvoutubusového tunelu. Štola vede vrchní částí budoucího tunelu a použije se pak jako kotva.
Ozývá se strašidelné dunění, připadám si jako v kráteru Etny. Ačkoli Šilha jistí mne a Martina vpředu a Frantl vzadu, mám pocit, že dvanáctitunový vůz už je pár centimetrů za námi, stále se úzkostně otáčím, takže nesleduji hloubku bahna před sebou a málem se přizabiju. Nejméně třikrát také ocením, že máme kvalitní helmy.
Po dvou hodinách podzemní „procházky“ šplháme po kluzkém železe na denní světlo. Nevím, zda jsem víc mokrá od bahna nebo od potu. Tak či tak, s velkou úlevou si vyzvedávám svou známku a oznamuji, že jsem zase zpátky.